Já měla tak krásnej život!

Když jsem za usměvavou paní Vrátnou přišla, poprosila mě, abych chvilku počkala na chodbě, a běžela se upravit, aby jí to na fotkách slušelo...

Po několika minutách mě pozvala dál, pochválila mi kabát a vlasy. Začala mi vyprávět o svém životě, vytáhla pečlivě nadepsané desky, v nichž uchovává své poklady – fotografie, pohlednice, písemnosti. Na rukou se jí leskly prstýnky, korálkové náramky a elegantní hodinky. Paní Vrátná si na parádu potrpí stejně jako zamlada. Připadalo mi zvláštní, jak se jeden dlouhý lidský život vtěsná do malého pokojíku, dvouhodinového rozhovoru a napěchovaných papírových desek. Ale možná by k jeho shrnutí stačila jediná věta, kterou paní Vrátná rozhovor zahájila:

„Já měla tak krásnej život!“

Paní Drahomíra Vrátná se narodila v roce 1929 v Záboří nad Labem v domku vedle kostela, kde její dědeček dělal kostelníka. Její otec pracoval v zemědělském družstvu, matka byla v domácnosti. Malá Draha toužila jednou ministrovat, protože však byla dívka, zůstalo pouze u snění. Ke svému náboženskému vyznání říká: „Jsem katolička, ale neříkám to, abych se tím nějak vytahovala, každý má právo věřit, čemu chce. To je každého věc.“

Drahoslava šla do učení na kadeřnici, musela dojíždět vlakem do Kolína. Vzpomíná na dramatickou příhodu z války:

„To jsme jely s kamarádkou domů z Kolína. Nastoupily jsme na nádraží do prvního vlaku naším směrem a vůbec jsme si nevšimly, že jde o vlak Wehrmachtu. Teprve vevnitř jsme zjistily, že je vepředu plno vojáků. My se jich bály, tak jsme utekly až dozadu do posledního vagonu.“ Netušila, jak šťastné rozhodnutí to bylo. Najednou se ozval hukot, vzápětí rachocení střelby. Vlak se zastavil. Šlo o takzvaný hloubkový nálet a první i druhý vagon se ocitly pod palbou. „Vyvázly jsme jenom zázrakem. Ale řeknu vám, mě ten Bůh měl rád! Když jsme pak vystoupily, vojáci vytahovali z vlaku své raněné a mrtvé. A to si tam napište, že se pak seřadili a těm svým padlým druhům všichni salutovali!“

Po vyučení se Drahoslava přestěhovala do Prahy ke své tetě, která dělala kuchařku u zámožné rodiny Nekvasilových. „Tetička byla hodná, nechala mě u sebe a nic za to nechtěla. Nekvasilovi měli velký dům a ona bydlela úplně nahoře, snad v sedmém patře. Tam měl každý jednu malou komůrku: kuchařka, panská, zahradník, šofér. V místnosti byla jen jedna postel, tak jsem spala na takovém rozkládacím lůžku, pro vodu jsme musely na chodbu. Víte, já ten život měla chudej, ale krásnej. Krásnej, protože jsem dostala tu možnost,“ vypráví paní Vrátná s odzbrojující pokorou.

Na léta u Nekvasilových vzpomíná ráda. „Milostivá paní dovolila, abych se k tetičce nastěhovala. Kdykoli jsem ji potkala, říkala jsem ‚ruku líbám‘ a ona se usmívala. Jednou mi dokonce dala krásné oříškově hnědé šaty! V těch jsem se potom vdávala.

Ráno tetička vstávala časně, musela dolů do kuchyně. Měli tam kachlová kamna a na nich takovou jako ohřívárnu, a tam mi tetička vždycky přichystala kafe a dvě housky, abych se najedla, než půjdu do práce. Takhle dobře jsem se měla!

Já chtěla třeba pomoct s nádobím, jenomže nádobí myl pán domu. Nekvasilovi měli ohromnou jídelnu, k nim se chodil najíst i mladý Masaryk!“

„Tetička dala firmě Nekvasil celej svůj život, ale nakonec komunisti Nekvasilům všechno sebrali a všechny vystěhovali, milostivá paní musela někde lepit pytlíky. Nezůstalo jim vůbec nic, dali jim jenom jeden pokoj s kuchyní na Palmovce. Tetička je tam ještě roky navštěvovala, často jim i uvařila. V tom jejich bývalém domě udělali kanceláře, ale pokojíky nahoře zůstaly a tetička tam směla dožít. Jak se ona předtím starala o mě, tak jsem se pak já, když už nemohla, starala o ni.“

S manželem, synem hajného, se Drahoslava seznámila, když jí bylo dvacet. „Tohle je můj muž,“ ukazuje mi s láskou fotografii. „Podívejte, jak byl krásnej a urostlej, kudrnatej, prostě moc hodnej a šikovnej mužskej. Pocházel z hájovny, miloval přírodu, ryby a vůbec uměl všechno, nač si vzpomenete.“

Byla to láska jako trám. Po dvou letech se vzali.

„Svatba byla obyčejná. Dali jsme si v Praze rande, šli jsme na výbor, to už se svatby dělaly jenom na národním výboru, tak jsme tam šli my dva, manželův kamarád a můj tatínek. Když bylo po všem, dali jsme si oběd ve Slovanském domě, a byli jsme svoji. Maminka plakala, že jsme neměli svatbu v kostele, a chtěla vystrojit ještě jednu, ale já jí řekla, že by to stálo moc peněz. Tak mi pak místo toho nechala u Drvoštěpa udělat kredenc. Ale nemyslete si, jeden můj bratranec měl nádhernou velkou svatbu – a pak se rozvedli. Takže o tom to není.“ Manželé Vrátní spolu prožili čtyřicet sedm let.

Když se paní Vrátná rozhodla, že se přestěhuje do domova pro seniory, byt i chatu, kterou s manželem postavili svépomocí, darovala příbuzným. „Jenom ty děti, ty jsme nikdy neměli. Ale on se dá život udělat hezkej s dětma, i bez dětí.“

Od rozhovoru uplynulo pár měsíců, ale já na paní Vrátnou často myslím. Jen vzácně totiž narazíte na člověka, který beze zbytku přijal vše, co jej kdy potkalo, a upřímně se těší z toho, že je na světě.„Čím jsem byl, byl jsem rád,“ napsal Jan Neruda a tento verš paní Vrátné padne jako ulitý. Až budu jednou bilancovat, přála bych si vidět jejíma očima.

Lenka Faltejsková

Mosty mezi námi - Příběhy

Já měla tak krásnej život!